Láska

Původně jsem chtěl psát o demokracii, ale aktuální události na Slovensku a Instagram příspěvěk Vanessy Červové, mě přiměly, toto téma odložit na příště. Doporučuji si její post přečíst celý, ale píše v něm o brutálním vrahovi, který ji a její maminku na veřejnosti zbil takovým způsobem, že její mamka nakonec na následky zranění zemřela. To, že násilník dostal úplně směšný trest, dám stranou, ale i tento příběh mi připomněl, že je potřeba napsat o něčem mnohem důležitějším pro naši společnost a to je láska.

Láska má mnoho podob a dnes je jí ve společnosti pramálo. Většina z nás má problém milovat sebe samé (nezaměňovat s egocentrismem), a proto se není čemu divit, že pro ostatní už také mnoho nezbylo. Přitom bez lásky k bližnímu nemůže zdravá civilizace existovat a její nedostatek je jak zhoubná nemoc, která je již ve velmi pokročilém stádiu. Nejen, že by se jinak podobné události skoro nemohli stát, ale i reakce na ně by byly zcela odlišné. Mezi příznaky naší choroby patří: rychle rostoucí nadužívání antidepresiv a podobných prášků k potlačení emocí, nadužívání omamných látek, přecházení utrpení lidí žijících na ulici, pochybný vztah k přírodě, ignorace válek a utrpení ve světě a celkové vytrácení lidskosti. To vše je pak spojené se spoustou dalších negativních externalit, na které bych rád poukázal.

Nejdřív si zanalyzujeme žalostnou událost paní Červové. Tam na nás totiž vyskočí hned několik otázek, které je potřeba zodpovědět. První takovou je bezpochyby dotaz na příčiny agrese neúměrné odpovědi vraha na zdánlivou “urážku“ jeho rodičovství. Jeho chování si neumím vysvětlit jinak, než že byl dlouhodobě nešťastný a určitě nešlo o jeho první podobný výbuch vzteku. Tentokrát byl ale na veřejnosti a pravděpodobně se mu vymkl z rukou více než obvykle. Ať už byla pravá příčina jakákoliv, vzniklá agrese byla jen symbolem nenávisti, kterou tento člověk cítil ke společnosti jako celku, nebo alespoň k její většině. Stejná nenávist, která je aktivně podporovaná médii i politiky. Jak jinak si vysvětlit podobné napadení úplně cizích osob, navíc ještě bezbranných žen? Jednoduché odsoudit, ale zkusme tuto situaci využít k nějakému dobru a použít sebereflexi. Necítíme náhodou nenávist k nějaké části společnosti také? Proč tomu tak je a jak velká je tato skupina? Jde o racionální nenávist? A nebrání nám tento černý mrak vidět důležitější částí skládačky a hlavně těmto lidem naslouchat?

Také u aktéra vidím neschopnost přijímat kritiku, skoro vždy spojenou se vztahovačností a nulovým nadhledem nad situací. Z vlastní zkušenosti vím, že podobné reakce jsou jen obranný mechanismus ega, když vnitřně cítíme, že je na komentáři, nebo jeho interpretaci, velké množství pravdy, ale nechceme si to přiznat. Podobná obrana může vypadat různými způsoby, ale většinou jde o skákání do řeči, s potřebou se obhajovat, shodit vinu jiným směrem, ukončením konverzace, či vyvoláním hádky a v některých případech může dojít i na výbuch vzteku, v extrémních případech spojeným s fyzickou agresí. Těmito způsoby se "brání" kritice skoro každý z nás a pokud chceme vnitřně růst, je potřeba si tyto momenty uvědomovat, ideálně se v nich okamžitě zastavit a zpětně pak zkoumat a ptát se sám sebe, jakou emoci jsme cítili. Studovat, co v nás tuto emoci vyvolalo a zanalyzovat, co to o nás říká. Pokud na to rezignujeme, tak se velice jednoduše může stát, že nekontrolované emoce přetečou v násilí nejen na veřejné činitele, jako se teď stalo na Slovensku.

Další otázka, která musí být zodpovězena, je reakce okolí během tohoto incidentu. V minulosti jsem se zhrozil, když jsem zjistil, jakým způsobem je veřejné násilí ignorováno v Číně a často nikdo napadeným nepomůže. Říkal jsem si, že u nás se naštěstí podobné věci nedějí. Z Vanessina příspěvku je ovšem vidět, že incident nastal během všedního dne v centru Prahy, plné lidí. Jak je možné, že se nikdo z okolí napadených žen nezastal a nepomohl jim? Každý si tu hraje na maják ctnosti a morálky, tvrdící, že je potřeba pomoci napadené Ukrajině, avšak v moment, kdy se jim brutální agrese děje přímo před očima, se nikdo útočníkovi nepostaví. Co to o nás říká? V Číně se mohou vymluvit na režim, který obyvatele nutí ignorovat bezpráví, aby se náhodou nezamotali do oplétaček se systémem. U nás takovou výmluvu snad nemáme a proto je potřeba hledat jádro problému jinde. I zde bych poukázal na nedostatek lásky k bližnímu, kterou pokud cítíme, tak první reakce by měla být napadenému okamžitě pomoct. Kde byli tito lidé během zmíněného útoku? A pokud nejsme ochotni pomoci ani zde, tak skoro určitě bychom přihlíželi i pogromům nebo jiným útokům na skupiny lidí, kteří nejsou v našem “týmu“ a pravděpodobně se i přidali. I toto je následek fašizace společnosti, která tu již nějakou dobu bez povšimnutí probíhá.

Teď budete asi namítat, že nic takového se tu neděje, ale jak jinak má člověk nazvat všude přítomnou nenávist, která se objevuje ve všech rovinách společnosti? To jakým způsobem politici a média komunikují, jsem popisoval už v minulém komentáři a nebudu to znovu rozebírat, ale výsledky jsou vidět nejen v tehdy zmíněné neschopnosti komunikovat mezi sebou napříč politickým spektrem, ale právě i vyšší agresivitou populace, nárostem strachu nebo netečností zakročit proti bezpráví. Výsledek je nádherně vidět i třeba v některých krvežíznivých komentářích pod příspěvkem Vanessy, které povolávají k zveřejnění jména násilníka, aby mohli občané vzít spravedlnost do svých rukou, třeba formou lynčování. Ač zdánlivě pochopitelné, tak v civilizované společnosti jsou podobné nálady velmi nebezpečné a ukázkou toho, jak přestáváme důvěřovat v právní stát. Ten pokud totiž funguje správně, tak páchané zlo řeší adekvátně a nevytváří potřebu páchat zlo další. Pokud si nedáme pozor, tak se také velice rychle může stát, že se vrátíme do dob Chammurapiho zákoníku nebo zde propukne anarchie, kterou vyřeší nástup nějakého totalitního režimu, který se bude zdát, pro mnohé, jako lepší alternativa.

Krvežíznivost a nemocnost naší společnosti je ještě lépe vidět v reakcích na nevydařený atentát na Robeta Fica. Netrvalo to ani hodinu a internet byl plný nechutných výroku, jasně schvalujících tento ohavný čin, podkopávající základní instituce demokratické společnosti. Krom toho jsme viděli i spoustu rádoby “vtipných“ hoaxů a bez důkazů nenávist šířících teorií, které házeli vinu na všechny možné strany. Popel si sypu na hlavu i já sám, protože i mě v jednu chvíli přemohly emoce a začal jsem se na svém profilu X polemizovat o tom, kdo za útokem mohl stát a ukazoval prstem. Naštěstí i díky zpětné vazbě jednoho z mých sledujících jsem příspěvek rychle stáhnul, protože jsem si uvědomil omyl svého činu. Podobné chování situaci vyostřuje a vyvolává emoce, které končí jen a jen dalším násilím.

Ať už jednal pachatel sám, v což osobně doufám, nebo byl někým navedený, měli bychom nechat správní orgány pokus o atentát vyšetřit a až na základě jejich šetření, můžeme dělat další závěry. Bohužel se trochu obávám, že díky již proběhlé polarizaci nebude polovina z nás stejně důvěřovat jejím výsledkům. Realita je ovšem taková, že část viny na rozdělení společnosti a tudíž i tomto atentátu, máme všichni. A to ať už aktivně, díky přihřívání nenávistné polívčičky, jako například nálepkováním bez podpůrných argumentů, nebo pasivně, pokud nenávistné chování tolerujeme a důrazně se proti němu neohradíme.

Na závěr bych dnes rád vyzval k smíru napříč celou společností. Ač si sám myslím, že Šimečka má velkou zásluhu na fašizaci Slovenské společnosti, tak určitě v tom nebyl sám a vinu jen na něj házet nepřísluší. Je čas zachovat chladnou hlavu a i proto oceňuji jeho výzvu ke 100 dní klidu a ten by měl pokračovat i poté a nejen na Slovensku. Pokud se má naše společnost vyléčit, tak potřebujeme zase najít společnou řeč a to půjde jen přes snahu o pochopení všech názorů ve společnosti, nebrat drby jako pravdu a znovu najít lásku k sobě sama a k ostatním. Společně to zvládneme, ale musíme chtít všichni.